Black Veil Brides (15. 06. 2012 - Praha)

Je ráno a já se probouzím s bolestí hlavy. Následně zjišťuji, že mám teplotu a zachumlávám se opět do peřiny. Proč zrovna dneska? Vždyť mám jet za pár hodin do Prahy na ten koncert. Sakra! Tak jo, nikam nejedu. Je mi fakt špatně. A s touhle myšlenkou usínám.

Jenže můj mozek mě nenechá na pokoji a o hodinu později mě budí s nadávkami, že do Prahy musím. A pak mi dojde proč. Naše stránky dělaly soutěž o lístky a já jsem předávající. Když mi to dojde, tak jenom úpím. Lehám opět do postele s horkým čajem a s vitamíny v podobě ovoce. Beru tablet do ruky a hledám spoje od 11 ráno do XY hodin odpoledne. Pak zjišťuji, že jsem si nesehnala dostatek peněz na cestu. Začínám opět s chutí nadávat. Píšu mamce jestli mě založí a naštěstí odepisuje, že jo.
Jsou 3 hodiny odpoledne a já se řítím k mámě. Ta mi dává peníze a letím na bus. Nečekaně zase nestíhám. Autobus mi jede za 10 minut a cesta na autobusák trvá normální chůzí 20 minut. Začíná mě bodat v boku, ale já se nevzdávám a zrychluji tempo. Vzpomněla jsem si, co mi kdysi trenér říkal o píchání v boku. Špatné dýchání. Snažím se tedy lépe dýchat. Už se blížím k autobusáku a vidím, že autobus je už na mém stanovišti. Dobíhám ho akorát, když nastoupil poslední cestující. Ještě nevydýchaná říkám, kam jedu. Pan řidič se na mě soucitně usmál a podává mi jízdenku. Sedám si dopředu, protože vzadu moc místa není. Sundávám se sebe všechny svršky, protože mi začíná být abnormální horko. Pot mi stéká po obličeji, takže beru do ruky kapesníčky a pokouším se ho nenápadně setřít z obličeje. Stejně mám pocit, že mě všichni pozorují. Ještě doopravit make-up a konečně jsem v pořádku připravená na cestu. V duchu nadávám, že jsem si zapomněla vzít pití. To by teď bodlo.

Výherkyně lístků mi volá, že se semnou může sejít až v půl 6 a že je vyzvedne tatínek, protože bych mohla být nějaký úchyl. Nemělo cenu jít na místo konání koncertu, tak jsem se pomalu ploužila na místo předání. Je půl šesté a blíží se ke mně nějaký seriozně vypadající pán. Dívá se na mě s nedůvěrou. Ano, pane jsem to já. Nebo snad kolem vidíte někoho jiného s růžovou hlavou? Ach jo. Přemýšlím, jestli ho mám oslovit první. Nakonec jsem to nestihla, protože mě pán pozdravil a optal se mě. Odevzdávám lístky a letím najít tramvaj, která mě doveze konečně do ráje.
Sedím v tramvaji a nějak si nejsem jistá, jestli jedu tou správnou. Slyším svoji zastávku, tak si oddechuju a natěšeně
vystupuji. Procházím uličkami a začíná padat pár kapek deště. Jestli se rozprší, tak někomu ublížím. Začínám stoupat do mírného kopce a potkávám pár lidí vypadajících, tak trochu jinak než normální lidi. Ihned poznám, že jdou taky na koncert. Nějak rychle jsem se doplazila k Paláci Akropolis. Ty*ole ujede mi, když vidím, kolik lidí tu už je. Jestli jsem se občas cítila nejistě se svojí vizáží, tak tady jsem doma.
Nemám kredit, panebože jak se spojím s kámoškou? Odchytávám dvě slečny a píšu si od nich smsku. Nakonec jsem se vetřela dovnitř a nacházím svoje lidi. Byla jsem trochu zdrbána za několika hodinový opožděný příchod, ale nemělo cenu vysvětlovat v takovým hluku, že bych nebyla schopná přijet dřív. Ještě teď mě hlava trochu pobolívá a teplotu mám rozhodně taky.

Pán u pultu, který bude trhat vstupenky na nás křičí ať se trochu srovnáme, že jinak nás nezačnou pouštět. Jak tak koukám, tak to lidi vůbec nechápou anebo to pochopit nechtějí. Nikomu se nechce dozadu. Nakonec nás teda vpouští dovnitř a já jak nějaká školačka letím, co nejrychleji k podiu. Jsem ve čtvrté řadě. Mám super výhled. Ano, jsem spokojená. Během pár minut se na mě tlačí už celkem dost lidí. Možná přece jen nebyl dobrý nápad sebou táhnout kabelku a menší tašku. Jenže jsem měla u sebe důležité věci, bez kterých bych po koncertě nepřežila. Koukám kolem sebe a jednoznačně jsem tu jedna z nejvyšších osob. A taky už tu začíná být nedýchatelně. Začínám být opět zpocená a zjišťuju, že ne jen já. Nemůžu ani říct, že se na sebe lepíme. Spíš po sobě potem kloužeme. Je tu fakt neuvěřitelně odporný vzduch a tak si stoupám na špičky a s úsměvem uznávám, že se mi dýchá mnohem líp. Naneštěstí takhle nevydržím dlouho. Klesám opět na paty a vyndávám tyčinky. Ne k jídlu, ale svíticí. Nalamuju je a posílám je mezi lidi. Trošku nekoordinovaně podávám i napojovátka, aby z toho šly udělat náramky.

Bavíme se všichni navzájem, jako bychom byly nějaká rodina a já se tu mám příjemně. Ne fyzicky ale psychicky. Je to fajn se bavit s lidmi, se kterými si rozumíte a máte stejný zájem. Svoji kabelku a tašku předávám holkám, které ji strčí mezi reprobedny na pódiu. Tak jo. Tohle je příjemnější, mám větší prostor. Bohužel nevydrží dlouho, protože je zaplněn nějakým natěšeným tělem. Ruce mám v úrovni hlav, protože kdybych je měla podél těla, tak asi neudržím koordinaci a byla bych stažena dolů.
Vůbec nevnímám čas, ale přijde mi to nekonečně dlouhé čekání. V dlaních mi klouže foťák, tak si raději provázek obmotávám kolem ruky. Nerada bych o něj přišla. Fanoušci začínají být neklidní a ti zezadu se snaží procpat dopředu. My se však nedáme. Díky nim jsem vtlačována dopředu a končím ve druhé řadě.
Konečně se začíná něco dít a Yashin jsou na pódiu. Sice je znám, ale umím od nich tak maximálně 3 písničky. To však nevadí. Kapela nás hecuje a my všichni si to užíváme. Foťák vůbec nestíhá zaregistrovat, že si někteří udělali výlet mezi publikum ani to, že si nás Harry fotí a taky nás chytá za ruce. Skáčeme, skandujeme, snažíme se zpívat a vřískáme. Pot se z nás řine a já jsem ráda, že už končí. Mám chuť jít nahoru na balkon, protože jsem už úplně KO. Ale přece neodejdu chvíli před cílem, že? Zůstávám dál, umačkávaná v davu, snažíc se polapit nějaký čerstvý vzduch jen pro sebe.

Jak zjišťuju, tak mám ještě spoustu energie, protože Black Veil Brides jsou na pódiu. Panebože, tomu já nevěřím. Od roku 2009 o tomhle sním a konečně je to tady. Nemám čas nad tím dlouho přemýšlet, protože tím, že přišli, začalo peklo. Další nával tlačících se lidí. Akorát mnohem brutálnější. Se slečnou po své levici se domlouvám, že se rozhodně musíme udržet na svých místech. Nikdo se nemůže vtlačit mezi nás. S tímhle se snažíme užívat si koncert a daří se. Tady mohu říct, že jsem ve znalosti písniček na lepším levelu. Ale nejsem zpěvačka, takže občas raději jenom tak řvu, protože by nejspíš při mém zpěvu všichni utekli. Myslela jsem, že budu zaujatá, ale teď musím přilepšit Yashin. Je fakt, že měli lepší ozvučení. Občas mi u BVB trvá, než poznám, co Andy zpívá. Kapela lítá z jedné strany podia na druhý a dávají do toho všechno. Ashley nám taky podává ruce a v jeden moment bere fanynce mobil z ruky, nahrává nás pak kapelu a taky sebe. BVB se slituje a polívají nás trochou vody. Och ano! Už mě bolí ruce, jak je mám nahoře, ale pořád se nevzdávám. Tím, že je dám dolu, se odsoudím k zemi a možná k ušlapání. Když hraje Knives and Pens, tak už zpívají všichni fanoušci a u Fallen Angels taktéž. CC má solo a u toho všichni řveme jak pominutí. Hraje báječně. Nahrávám ho a pak koukám na foťák a ten mizera mi oznamuje, že baterka je v čoudu. Ježíši co se zase děje. Motá se mi hlava a kolem očí vidím černý tečky, které se zvětšují. Přece dopr*ele neomdlím. Ne teď! Opírám se o slečnu vepředu. Je mi špatně a snažím se zhluboka dýchat. Černota ustupuje a já se konečně můžu normálně postavit bez toho, abych klesla k zemi. Slečna přede mnou kýve hlavou sem a tam a dělá mi vlasy příjemný větrák.

Zbytkem koncertu proplouvám tak trochu v euforii. Už si jen uvědomuju, že CC hází paličky. Chytám se té nejbližší a strhává se boj, který po pěti minutách vzdávám, nemůžu najít mobil. Kamarádka mě prozvání, takže telefon nacházím, ale zase nemám kabelku. Na podiu není. Začínám šílet, protože na ztrátu věcí mám smůlu. Nějaký pán na podiu drží kabelku a ptá se lidí, jestli něčí není. Tak chlapečku, ta je moje. Podává mi jí a já odcházím na toaletu zjistit škody. První hasím žízeň pitím vody z kohoutku a pak se začínám osvěžovat a upravovat. Moje sáčko je celé promáčené. Sundávám ho a převlékám se do lehčího svetříku. Vycházím ven a přemýšlím co dál. Rozhodně chci počkat na podpisy, takže sedám na schůdky a pozoruju, jak lidi od kapel odnášejí věci z pódia. Přitom se snažím neusnout. Tak takhle to nepůjde, jdu ven na vzduch, ten mě probírá a já se dávám do řeči s kámoškami.

To čekání je nekonečné, ale vychází Yashin, takže se s námi vyfotí. Kevin dostal malou bonboniéru a ptá se, jestli v tom nejsou drogy. Po ještě delší době vychází postupně BVB. Ashley s námi tráví nejvíc času. S každým se vyfotí, každému se podepíše, udělá nějaký vtípky. To samé platí i u Andyho. A rozhodně není vysoký. Ne pro někoho, jako já. Měřím 179 cm. Před tím, než se semnou vyfotí, stihnul ještě poslat do háje jednoho mého známého, který byl opilí a choval se hrubě. Má to mít. Já bych mu dala pár facek. Mezi tím na druhé straně se fotí Jinxx a toho jsem nestihla. Zato k nám mezitím přišel CC a byl rozhodně všechno jen ne normální. Také se s každým kdo chtěl, fotil. Jsem trochu zklamaná, že Jake se na nás vybodl, ale chápu to. Neměla bych energii na nějaké pokřikující fanynky.
Ještě pár minut se všichni se všemi bavíme a pak každý s úsměvem odchází na nejbližší tramvaj. Jsem ráda, že jsem nakonec jela a rozhodně mi nikdo nezkazí moji skvělou náladu ještě několik dalších dní. A bolest hlavy? Zmizela.