Je ráno a já se probouzím s bolestí hlavy. Následně zjišťuji, že mám teplotu a zachumlávám se opět do peřiny. Proč zrovna dneska? Vždyť mám jet za pár hodin do Prahy na ten koncert. Sakra! Tak jo, nikam nejedu. Je mi fakt špatně. A s touhle myšlenkou usínám.
Jenže můj mozek mě nenechá na pokoji a o hodinu později mě budí s nadávkami, že do Prahy musím. A pak mi dojde proč. Naše stránky dělaly soutěž o lístky a já jsem předávající. Když mi to dojde, tak jenom úpím. Lehám opět do postele s horkým čajem a s vitamíny v podobě ovoce. Beru tablet do ruky a hledám spoje od 11 ráno do XY hodin odpoledne. Pak zjišťuji, že jsem si nesehnala dostatek peněz na cestu. Začínám opět s chutí nadávat. Píšu mamce jestli mě založí a naštěstí odepisuje, že jo.
Jsou 3 hodiny odpoledne a já se řítím k mámě. Ta mi dává peníze a letím na bus. Nečekaně zase nestíhám. Autobus mi jede za 10 minut a cesta na autobusák trvá normální chůzí 20 minut. Začíná mě bodat v boku, ale já se nevzdávám a zrychluji tempo. Vzpomněla jsem si, co mi kdysi trenér říkal o píchání v boku. Špatné dýchání. Snažím se tedy lépe dýchat. Už se blížím k autobusáku a vidím, že autobus je už na mém stanovišti. Dobíhám ho akorát, když nastoupil poslední cestující. Ještě nevydýchaná říkám, kam jedu. Pan řidič se na mě soucitně usmál a podává mi jízdenku. Sedám si dopředu, protože vzadu moc místa není. Sundávám se sebe všechny svršky, protože mi začíná být abnormální horko. Pot mi stéká po obličeji, takže beru do ruky kapesníčky a pokouším se ho nenápadně setřít z obličeje. Stejně mám pocit, že mě všichni pozorují. Ještě doopravit make-up a konečně jsem v pořádku připravená na cestu. V duchu nadávám, že jsem si zapomněla vzít pití. To by teď bodlo.
